Únor. Já nevím jak vy, ale když se řekne únor, tak já si představím pole, velký lán zmrzlé země a na něm pořádnou vrstvu sněhu. Všude bílo, mrzne až praští a pod čepici se vám snaží vniknout studený vítr.

Dnes nasněžilo. Trochu. Spíš trošičku. Počet zimních dní, kdy se v našem ďolíku ukázal (spíše něco jako) sníh by se dal spočítat na prstech jedné ruky. A Prvorozená chtěla tolik stavět sněhuláka.

Namísto toho teď leží na sedačce. Přikrytá. Ale jen tak aby se neřeklo. V pravidelných intervalech poctivě chrchle a kouká na nějakou kravinu v mobilu. Směje se, takže asi dobrý. Já to tu dopíšu a začnu chystat barvičky.

Druhorozená spí. Nechrchle, ale vsadím boty za to, že začne hned jak otevře oči.

Ještě nás čeká týden doma.

Ukradla jsem si chviličku pro sebe a přemítám, kam se poděla zima. Protože ten únor, co je za okny našeho bytu, je spíše jarní i přes ten jemný bílý poprašek. 

A mě chybí. Fakt. Zmrzlý palce u noh, protože jste si vzali tenký ponožky nebo špatný boty. Studený dech, který před sebou můžete vidět, když šlapete do práce/ obchodu/ na vycházku/ domů. Pohled na zmrzlá, mrtvá pole. Zpomalení, zamyšlení. I to je potřeba.

Místo toho začínají být všude vidět tulipány a jarní dekorace.

Já si tak zkrátka říkám, kam my lidi pořád pospícháme. A proč pospíchá příroda.
Únor je tak potřebný měsíc.

Dny plynou a člověk i v novém roce řeší větší či menší starosti.

Prvorozená má zdravotní problém, něco, co by mě zrovna i ní nenapadlo, že budu řešit. Ráno jsem ležela v posteli a přemítala nad posledními několika dny a zpětně si nadávám, jak jsem byla slepá. Vyčítám si, zda to všechno nevzniklo jen z mojí pohodlnosti.

Druhorozená se na roztřesených rukách a nohách pohybuje po bytě. Občas je přitom děsně legrační, jako by cvičila jógu. Taky nadšeně objevuje. Cokoliv. Ten pohled na ni je k nezaplacení.

Já se snažím překonat psychický blok z docházení na kroužek. Nevím proč, ale Prvorozená se v šatně skoro pokaždé rozkašle tak, jako by měla choleru a podle pohledů ostatních medaili za matku roku určitě nedostanu. Neříkám, že je nechápu.

Pradědu máme v nemocnici. Když jsem ho viděla na posteli, na kostech snad jen kůže, srdce se mi sevřelo a smrsklo do velikosti lískového oříšku. O nemocnici, pokoji, kapačkách které už před hodinama dokapaly a nikdo je nepřišel odpojit se rozepisovat radši nebudu.

Venku je krásně, svítí sluníčko a skoro to vypadá, jako by za rohem bylo jaro a ne únor. Na jaro se moc těším, ale cítím, že mi chybí pořádná zima. Nejde o sníh.

Nedávno jsem na instagramu na jednom účtu viděla sklenici. Už nevím jak se přesně jmenovala. Snad Sklenice vděčnosti, nebo tak nějak. Ten nápad se mi moc líbí. Protože člověk má většinou tendenci zaměřovat se na to horší, co se děje a pak třeba přehlídne to hezký. A proč nevzít hezkou sklenici s víčkem a občas se zastavit, uvědomit si, napsat si na papírek a ten vhodit do sklenice.

A až budete mít pocit, že je všechno na prd, můžete zalovit. A říct si, že všechno určitě ne.

Vlastně jsem to všechno začala psát po třetí adventní neděli. Kdy jsem za sebou měla svoje malé osobní zhroucení. Nikdy, opravdu nikdy, jsem vánoce nebrala jako stres, ale letos jsem se tím nechala nějak smést. Kombinace - nemám dárky, nemám čas, mám spoustu povinností a zažívací problémy Druhorozené - vyústila v situaci, na kterou když si vzpomenu, tak se mi ještě teď svírá žaludek.

Představa vyšúrovaného bytu s adventní výzdobou byla sice krásná, ale z mnoha důvodů na míle vzdálená realitě. Chvíli mi trvalo, než jsem si ujasnila, že to vůbec nevadí a můj B. mi dal za pravdu.

Letos jsem pekla cukroví s mým tátou a bylo to děsně fajn. Jeli si svým tempem dvakrát v týdnu. 

Střídali se ve vážení surovin, hnětení. Já pak většinou vykrajovala, nebo jsme společně tlačili těsto do formiček a táta střídal plechy a hlídal troubu.

Prvorozená pak přišla z klubíku a se slovy: ,,Můžu ochutnat?" většinou vykousala pěknou díru do talířku.

K adventním radostem taky patřilo to, že:

- se mi rozrostl můj betlém o další kousky. 

- jsme s Prvorozenou na okno lepily vločky a sněhuláka a potom to přelepovali dalšíma vločkama, protože ty první opadaly. 

- jsme zpívali koledy nebo poslouchali koledy (k nelibosti Prvorozené jsem si občas prosadila i zahraniční vánoční písničky). Nejvíc ji oslovily Rolničky a Vánoce přicházejí.

- na svoje oblíbený vánoční filmy jsem se koukala jen jedním okem, většinou při vaření či úklidu.  Nicméně se musím přiznat, že mě rok od roku baví míň a míň.

Stromeček, který trpělivě čekal na zahradě, kam chodíme krmit sýkorky a hrdličky zahradní (vede slunečnice, ale rychlostí blesku zmizeli i vlašské ořechy. Jablíčka, které jsme ptáčkům daly na přilepšenou, jsou téměř netknutá), už je dávno odzdoben a s lítostí vynesen z bytu.

Sníh u nás napadl jen jednou. První a zatím poslední. Večer napadl a druhý den do odpoledne roztál. Ale Prvorozená z něj byla i tak nadšená, nechtěla z večerní procházky domů a chtěla stavět sněhuláka. Se smíchem chytala vločky do rukou a do pusy a na závěr si sundala čepici, aby jí vločky mohly padat i do vlasů.

Druhorozená už zvládá převalování na bříško, snaží se plazit a se vztekem jí to jde (i když ryje nosíkem v podložce), péruje na všech čtyřech. Ale nejvíc se jí stejně líbí, když je "velká baba" a stojí s mojí pomocí na nohách. Nechce si nechat vysvětlit, že vše má svůj čas.

Štědrý den a druhý svátek vánoční se nesli v mírně hektickém duchu. Prvorozená dostala spoustu dárků, asi se mi prarodiče nikdy nepovede ukočírovat. Ale měla radost a to je hlavní. Doma dostala domeček pro panenky, vybavení a čajový set. Druhorozená dřevěná kousátka, ale té to bylo úplně fuk. :-)

Jsem vděčná za celý loňský rok. Za to, že nám nikoho nevzal a namísto toho jednoho přidal. V hlavě mám pár předsevzetí. Já totiž narozdíl od mnohých jiných miluju první dva dny v novém roce, protože vážně cítím nové začátky, i když je to jen umělé datum v proudu času. A když ty předsevzetí nevyjdou? U mě je to skoro jistota! Ale za zkoušku člověk přece nic nedá.

Tyhle pytlíky šila někdy před dvaceti lety moje máma. Tenkrát jsme do nich dostávali nadílku půl napůl s bratrem. Večer, když se to na ulicích hemžilo mikulášskými skupinami, jsme pytlíčky našli přišpendlené na záclonách a pak se každé ráno dohadovali, který otevřeme jako další.

Máma mi pytlíčky došila (protože u nás bude adventní kalendář viset už od prvního a ne od šestého) a věnovala. Prvorozená v nich kromě malých sladkostí najde i nějaké drobné hračky. Letos jsem to všechno začala řešit nějak pozdě a tak nadílka nebude úplně dle mých představ. I s dárky pod stromeček mám pořádný skluz a tak se mi na prsou usadil takový malý malilinkatý balvánek. 

Ale nehodlám ho nechat vyrůst!

Snažím se Prvorozené přiblížit mikulášskou trojici a Ježíška. Což o to. Anděl a čert jsou jasní, postava svatého Mikuláše je zatím těžce ignorována a Ježíšek? Malá má v té své makovičce jasně dané, že je to ježek a ani návštěva výstavy betlémů, kde byly krásné dřevěné jesličky, tomu moc nepomohla. Ježíška mi odkývala a stejně mi poté při prohlížení leporela se zvířátky nadšeně oznamovala, že jí ježek přinese dárky. Prstík pevně zabodnutý do obrázku.

Druhorozené je to všechno fuk. Ta momentálně nadšeně objevuje svoje ruce.






Prvorozená už druhý den vstává s tím, že si vybere pytlík, který chce. Kromě maličkostí v nich nachází i jednu z minileporel z knižního adventního kalendáře. To si spolu prohlížíme, čteme a když mé chatrné znalosti dovolí, tak přidávám nějaké informace k dobru. I když mám pocit, že jsou jí úplně šumák.

Tak přeji poklidný začátek adventu.

Mimochodem... ten první pytlík, co si vybrala, se stromečkem, jsem měla jako malá nejradši.