Nabitý víkend za námi, a vypadá to, že spousta podobných před námi.

Což o to... mně to zas tak nevadí, ale přijde mi zajímavý, že většinou, když už se něco děje, tak je to prostě vše dohromady. Člověku se pak ta radost ze života pojí s vyčerpáním (a vědomím, že do devíti si vážně nepřispí). 

Druhorozená se začíná smát. A to vážně pokaždé, když se k ní někdo přiblíží. Je to prostě kouzelné. Až s druhým dítětem si naplno uvědomuju, jak je mateřství krásný. Možná i proto, že vím, že je to všechno už naposledy. 

Prvorozená vesele každou středu tančí. Moje strachy byly naprosto zbytečné, protože se zde promítlo její nadšení do všeho nového. To jí strašně závidím a doufám, že jí vydrží až do smrti. Taky má za sebou své první svezení na kolotoči. Pusu od ucha k uchu celou dobu, radostný smích, který chvíli přerůstal trochu v hysterii. To bylo taky krásný. A taky poprvé rybařila! Velkou rybu pohladila, malou si vzala do ruky. Je statečnější než já.

Zatím máme nádherné babí léto. Tak akorát na teplý svetr a občas čepici. 

Rána už jsou temná a docela studená, člověku se vůbec nechce z postele (a ven už vůbec ne). Druhorozenou se mi daří snadno budit příslibem, že jdeme do školky. A já mám náběh na to mít splín, ale když už se vypravím, uvědomím si, že i toto má své kouzlo.

Prostě to miluju. I když mám rýmu!

... a tak i když si na houbovou sezónu letos netroufnete, i tak můžete mít parádní omáčku!

Druhorozená je nachlazená, prvorozená ji tak miluje, až to chvílemi vypadá, že ji samou láskou umačká. Doslova. Někdy kvůli tomu moje nervy hrají celý koncert, jindy jen koukám a doufám, že to tak bude navždy. Tedy ne to doslova.

Ráno už se do člověka opírá čerstvá zima a slunečnými dny profukuje chladný vítr. Jak já to miluju! Uvidíme, zda mi nadšení vydrží i další týdny, kdy dvakrát do týdne vyrážíme ráno okolo sedmé s dcerami pěšky do klubíku. Něco před jeden a půl kilometru. 

Na stole mi stojí první dýně, ze které plánuju udělat polévku. Ta první bývá vždycky nejlepší.

Už tři týdny se snažím něco napsat.

Ale pořád mám pocit, že není o čem psát. Život plyne tak nějak jednotvárně a nic mi nepřipadá hodné zaznamenání. 

A pak si najednou uvědomuju, že později... jak týdny a měsíce plynou, budu ráda i za tu zaznamenanou každodennost, protože už budeme všichni zase někde jinde a ten čas tak straně letí.

Prvorozenou čeká v týdnu první kroužek - tancování. Dost možná tam bude nejmladší a já jsem nervózní za ni. Druhorozená vzala konečně na milost dudlík (zachránila nás ta "stará obyčejná kytička z lékárny") a já mám najednou volné ruce i prsa. Třikrát sláva!

A taky je tu září. Podzim. Ačkoli ještě ne oficiální, ale já ho nedočkavě vítám už s prvním podzimním měsícem. Moje nejmilejší období. Když druhého září celý den pršelo (lilo jak z konve!), spousta rodičů a prvňáčků asi po cestě do školy ráda nebyla, ale já se tetelila blahem. 

No jo. Je to tu.

Btw: Tohohle šneka jsme s Prvorozenou sebraly ze silnice a daly ho do bezpečí předzahrádky. Z prvotního strachu bylo nadšení (a pohlazení ulity) a teď se pokaždé cestou do školky koukáme, zda tam ještě šnek je. Zatím jo!