Nabitý víkend za námi, a vypadá to, že spousta podobných před námi.
Což o to... mně to zas tak nevadí, ale přijde mi zajímavý, že většinou, když už se něco děje, tak je to prostě vše dohromady. Člověku se pak ta radost ze života pojí s vyčerpáním (a vědomím, že do devíti si vážně nepřispí).
Druhorozená se začíná smát. A to vážně pokaždé, když se k ní někdo přiblíží. Je to prostě kouzelné. Až s druhým dítětem si naplno uvědomuju, jak je mateřství krásný. Možná i proto, že vím, že je to všechno už naposledy.
Prvorozená vesele každou středu tančí. Moje strachy byly naprosto zbytečné, protože se zde promítlo její nadšení do všeho nového. To jí strašně závidím a doufám, že jí vydrží až do smrti. Taky má za sebou své první svezení na kolotoči. Pusu od ucha k uchu celou dobu, radostný smích, který chvíli přerůstal trochu v hysterii. To bylo taky krásný. A taky poprvé rybařila! Velkou rybu pohladila, malou si vzala do ruky. Je statečnější než já.
Zatím máme nádherné babí léto. Tak akorát na teplý svetr a občas čepici.
Rána už jsou temná a docela studená, člověku se vůbec nechce z postele (a ven už vůbec ne). Druhorozenou se mi daří snadno budit příslibem, že jdeme do školky. A já mám náběh na to mít splín, ale když už se vypravím, uvědomím si, že i toto má své kouzlo.
Prostě to miluju. I když mám rýmu!
Okomentovat