Únor

Únor. Já nevím jak vy, ale když se řekne únor, tak já si představím pole, velký lán zmrzlé země a na něm pořádnou vrstvu sněhu. Všude bílo, mrzne až praští a pod čepici se vám snaží vniknout studený vítr.

Dnes nasněžilo. Trochu. Spíš trošičku. Počet zimních dní, kdy se v našem ďolíku ukázal (spíše něco jako) sníh by se dal spočítat na prstech jedné ruky. A Prvorozená chtěla tolik stavět sněhuláka.

Namísto toho teď leží na sedačce. Přikrytá. Ale jen tak aby se neřeklo. V pravidelných intervalech poctivě chrchle a kouká na nějakou kravinu v mobilu. Směje se, takže asi dobrý. Já to tu dopíšu a začnu chystat barvičky.

Druhorozená spí. Nechrchle, ale vsadím boty za to, že začne hned jak otevře oči.

Ještě nás čeká týden doma.

Ukradla jsem si chviličku pro sebe a přemítám, kam se poděla zima. Protože ten únor, co je za okny našeho bytu, je spíše jarní i přes ten jemný bílý poprašek. 

A mě chybí. Fakt. Zmrzlý palce u noh, protože jste si vzali tenký ponožky nebo špatný boty. Studený dech, který před sebou můžete vidět, když šlapete do práce/ obchodu/ na vycházku/ domů. Pohled na zmrzlá, mrtvá pole. Zpomalení, zamyšlení. I to je potřeba.

Místo toho začínají být všude vidět tulipány a jarní dekorace.

Já si tak zkrátka říkám, kam my lidi pořád pospícháme. A proč pospíchá příroda.
Únor je tak potřebný měsíc.